Vyberte stránku

V sobotu jsem se vypravila na hradiště Závist na Keltský telegraf.

Podařilo se mi, tak trochu omylem, zaparkovat trochu dál, než obvykle, takže mi cesta k oppidu zabrala celkem dost času, navíc po cestě, kterou jsem neznala, a která nebyla značená.

I když jsem se chvílemi bála, jestli jdu vůbec správně, procházka lesem byla úžasná. Pomalu se stmívalo, cesta se klikatila mezi stromy, stoupala či prudce klesala… Všude kolem příjemné ticho, většina výletníků už z lesa dávno odešla. Jen já a cesta.

Moje duše se pomalu vracela z každodenního shonu tam, kam patří.

Nahoře na kopci jsem se připojila k malému rituálu přicházejícího jara a pak pozorovala, jak se okolní kopce rozsvěcejí světly.

Dokonalost přítomného okamžiku nebrala konce.

Můj kamarád tomu říká „chvíle, co se do života nepočítají“.

Jsou to chvíle, hodiny a dny, které prožíváme v dokonalém splynutí se svou duší, a které neukrajují čas, který nám byl na tomto světě vyměřen.

Nevím, jak to máte vy, ale já si jich v poslední době určitě nedopřávám dostatek. Naštěstí je ale v moci každého z nás, něco s tím vědomě udělat 🙂

Přeji vám k nadcházejícím svátkům a spolu s příchodem jara a nové životní síly, aby takových chvil bylo ve vašich životech co nejvíc!

S láskou

Lucie

PS: pokud máte i vy právě teď 4 dny volna, zařiďte si takové chvíle aspoň 2 😉