Hádky…
…jsou nevyhnutelné, dokonce někdy užitečné, ale můžou nám vzít víc, než bychom si přáli. Chci vám ukázat, že hádka není pouze o zničení daného okamžiku. Ničí mnohem víc. Věřím, že po přečtení tohoto článku si před každou budoucí hádkou rozmyslíte, zda skutečně stojí za to.
Když jsem se nedávno dostala do slovní přestřelky s partnerem, uvědomila jsem si díky ní jeden smutný fakt o tom, že jsme, bůhvíproč, naprogramovaní k tomu, pamatovat si jen to špatné. Každá špatná věc navíc zastíní desítky dobrých!
Chci Vám prozradit, o čem můj incident byl, protože stejnou chybu, jako my s partnerem, dělá kterýkoliv jiný pár (někteří jednou za čas, někteří každý den). Týká se to především těch, kteří mají dlouhodobý vztah (neboť když jsme spolu dlouho, tak sledujeme a řešíme každou maličkost).
Tématem hádky byl nečekaně úklid (kdo už ode mne něco četl, tak ví, že mám partnera tak trochu puntičkáře). V otázce úklidu mívá své fáze (měl se narodit jako žena :D). Někdy nic neřeší a z toho mu rupne -> rovná i nesrovnané papuče, když zrovna sedím na gauči.
Tentokrát měl zase “své dny” a začal řešit, že se musí víc uklízet. Já na to reagovala tak, že nemám pocit, že by se uklízelo málo, což on negoval, a tak to pokračovalo a vrcholilo, až jsme na sebe celý den nepromluvili.
Když půjdu do detailu, vzniklo to kvůli zaprášené kuchyňské váze a pokapaném sporáku, od krupicové kaše.
Když jsem o hádce zpětně přemýšlela, tak jsem si uvědomovala, jak málo si ceníme toho, co partner/ka dělá dobře. Místo toho stále poukazujeme na chyby. Ani já v tom nejsem nevinně.
Jedna špatná věc dokáže smazat stovku dobrých, které se rázem rozplynou jako mlha.
Protože máme malé dítě, tak některé věci (hračky 60 % nepořádku) hned neuklízím. Nechávám to až na večer, když dám malého spát. 8 x z 10 se večer uklidí, 2 x ne, protože jsme příliš vyčerpaní. Co si myslíte, že si partner pamatuje? Samozřejmě ty dva případy, kdy uklizeno nebylo.
Nefunguje to tak pouze v domácnosti. Doktor zvládne 99 operací na jedničku, 1 se nepovede, zapomene vatu v dutině břišní nebo dokonce zaviní úmrtí. Samozřejmě se to s ním potáhne a všichni budou mluvit jen o tom.
Čím to je, že na dobře vykonanou práci není brán zřetel? Že se bere jako jakási automatika, která není hodna chvály?
Jak se může dotyčný cítit?
Rozhodně to na sebevědomí nepřidá. Představme si dítě, které nosí jedničky, a pak jednou dostane kulu. My uděláme obrovský poprask, ještě týden o tom budeme mluvit, vůbec dítě nepodpoříme a výsledky, které mělo doteď, jako by nebyly. Vezmeme mu veškerou chuť a elán. Chybovat je lidské a šlapat, jak hodinky, může snad jen Bůh.
A jak jsem se cítila já?
Cítila jsem křivdu. Plná záště jsem si představovala, co všechno v domácnosti, i pro náš vztah dělám, že si dovoluje mě kritizovat nebo poukazovat na takové maličkosti! Nedělám toho zrovna málo!
Navíc s malým dítkem, je pro mě někdy nadlidský výkon udržovat pořádek, když do toho musím prát, věšet prádlo, žehlit, vařit apod.
Za celý den se člověk nadře (nejen na mateřské, ale i v zaměstnání), jak fyzicky, tak i psychicky, a je rád, že si večer na chvíli lehne a vypne (někdy bohužel až do rána – to jsou ty 2 případy z 10). Nato hned přijdou výčitky, že někde zůstal špinavý hrnek od čaje nebo talířek, černá váha zaprášená od mouky nebo neumytý sporák.
Ale že jsem na tom sporáku dělala společné jídlo, které jsem jinak komplet uklidila (až na ten sporák), to oceněné není.
V hlavě se střídá jedna negativní myšlenka za druhou. Mám špatnou náladu, promítám si, co všechno dělá špatně on a při jaké příležitosti mu to vrátím… „PROBOHA DOST!“
„Jak si myslíš, že náš vztah bude vypadat, pokud se k sobě budeme chovat tímto způsobem?! Pokud nemá rozum on, musíš ho mít ty!“ ozvalo se v hlavě mé svědomí.
S partnerem jsem si v klidu promluvila, vylíčila mu, co všechno za den musím zvládnout a ať si zkusí, vžít se do mé kůže.
Zdůraznila jsem, co všechno dělám dobře, bez povšimnutí a že nemá právo mně hubovat za to, že jsem práci neodvedla na 100 %, ale „pouze“ na 95 %. Jak by se ve stejné situaci cítil on?
Co byste řekli, jak naše rozprava dopadla?
Pochopil to 🙂 a už to nedělá.
Někdy fakt stačí si jen promluvit.
Pokud to vidíte stejně, tak se prosím zkuste zamyslet, předtím, než příště začnete vyčítat malichernosti, zda:
1.) to nejsou ty dva případy z deseti (8 x uklizeno, 2 x ne),
2.) zda při pohledu na celek, není vyčítaná věc pouhým zrnkem v písku (navařeno, uklizeno, zbyla jen zaprášená váha a kapka na sporáku).
A pokud to jsou tyto případy, pak se nad nimi zkuste povznést a zkuste si v tu chvíli uvědomit a být vděční za to pozitivní, co partner/ka dělá.
Protože pamatujte, že se Vám to vrátí. Že nevíte jak?
Poukazujete na jednu špatně odvedenou práci a ignorujete devět, které jsou odvedeny dobře? Tak si pamatujte, že to funguje i naopak. Používáte dvousečnou zbraň! Partner/ka si bude pamatovat jednu křivdu, výčitku, hádku a smaže devět hezkých chvil, komplimentů, dárečků nebo pohlazení.
Každá mince má dvě strany.
Pokud si vážíte svého úsilí a vynaložené energie pro harmonii ve vztahu, tak to nezahazujete pro malichernosti, na kterých vztah nestojí.
Řekněte si nahlas:
„Pokusím se sledovat dobře odvedenou práci svého partnera a náležitě ho za ni odměním. Nebudu brát dobře odvedenou práci jako automatiku nebo samozřejmost.“
Zapracujete na tom se mnou?
Buďme vděční za to pozitivní, co partner/ka dělá. Zvládli byste napsat na papír 10 pozitivních věcí a každý den si na jednu z nich vzpomenout, případně za ni nahlas poděkovat? Pochvalte svou polovičku při nějaké příležitosti za to, co dělá dobře a řekněte, že si toho vážíte.
Pokud chcete ve vztahu něco změnit, začněte vždy u sebe (ve své hlavě, ve svém chování).
Nehledejte negativa, buďte pozitivní 🙂